Najdete nás na Facebooku

Podporují nás:

Akce občanského sdružení

Holocaust – šílený produkt moderního věku (Jaroslava Janderová, Václav Jandera)

Nejhrůznější kapitolou 20. století je holocaust. Němečtí nacisté a jejich pomahači zavraždili při této totalitní genocidě za necelé čtyři roky (od léta 1941 do konce války 1945) na šest miliónů Židů, tedy asi dvě třetiny Židů v Evropě.

Holocaust – šoa – začal po přepadení Sovětského svazu 22.6.1941, tedy před 70 lety. Následně pak byl praktickým provedením „konečného řešení židovské otázky" pověřen Reinhard Heydrich, což de facto znamenalo přenesení holocaustu do celé Evropy. 29. října 1941 odjel první transport z Prahy do Terezína.

Holocaust má podle izraelského historika a pražského rodáka Jehudy Bauera tři hlavní charakteristiky:

  • týkal se všech Židů, včetně ještě nenarozených
  • byl zaměřen celosvětově
  • byl čistě rasisticko-antisemitskou ideologií

Při své návštěvě Prahy v roce 1993 řekl izraelský spisovatel Amos Oz, že s ubývajícími přímými účastníky holocaustu nebude snad přibývat jeho popíračů, protože ti se znemožní sami.

Budou ale sílit hlasy, které budou holocaust řadit do proudu lidských dějin jako jednu z jeho položek, sice tragickou, ale vlastně nikterak výjimečnou. Budou jej relativizovat nikoliv v rozsahu, ale v účinku a smyslu. Budou jej lokalizovat jako událost, která je ohraničená, nic z ní nevyplývá, kromě prostého faktu, že při ní přišlo o život na šest miliónů lidí – většinou evropských Židů.

Nicméně holocaust se stal vrcholným příkladem toho, čeho je vysoce vyspělá a organizovaná civilizace schopná – proto název „šílený produkt moderního věku."

Jakého efektivního výkonu může dosáhnout v likvidaci sebe samé. Ukazoval, jaké temné sklony a vražedné pudy se v její, na povrchu pokojné a spořádané, mentalitě mohou projevit, je-li jim ponechán volný průběh a nemá-li společnost dost ostražitosti, pozornosti a vůle.

Nedávné úmrtí Arnošta Lustiga upozornilo na to, že přímých pamětníků holocaustu valem ubývá.

Je na nás, kteří jsme jim naslouchali, aby po odchodu posledního svědka se vlastně nic v POSELSTVÍ HOLOCAUSTU
nezměnilo. Až zemře poslední svědek holocaustu, jsme tu my. Svědci těch svědků a pak další...

Za Publicum commodum o.s.:
Václav Jandera, Jaroslava Janderová

(říjen 2011)


Holocaust

Holocaust – pronásledování a genocida Židů, Romů a dalších skupin, jež nacisté považovali za méněcenné – patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků. Milióny mužů, žen a dětí byly bezcitně zavražděny ve jménu ideologie,
jež hlásala nadřazenost tzv. „germánské rasy".

Transporty z Prahy

První transport 342 mladých mužů – tzv. komando výstavby – do Terezína odjel 24. listopadu 1941. Za nimi následovala naprostá většina protektorátních Židů. Terezín hrál roli sběrného tábora a přestupní stanice před dalším přesunem Židů do vyhlazovacích táborů, především v Polsku (nejznámější jsou vyhlazovací tábory Osvětim, Birkenau, Treblinka, Varšava. Židé byli „označkováni" Davidovou hvězdou a stali se terčem pronásledování, ponižování, utlačování a zabavování majetku. Jejich cesta měla vést až k úplnému zničení (proto je nacisté nazvali Endlösung – konečné řešení). Postupně tak bylo z Prahy deportováno na 74 000 Židů.

V koncentračních táborech se z vězňů stávali novodobí otroci. Vedoucí nucených prací v Osvětimi Fritz Saukel vydal ustanovení: „Každého je třeba živit, umístit a zacházet s ním tak, aby byl co nejvíc využit při minimální režii."

Vězni na tom byli ještě hůř než otroci: jen v Osvětimi se jich 25.000 doslova udřelo k smrti. Každé ráno dozorce přidělující práci vybíral nemocné do plynu. Průměrný úbytek váhy byl 3 až 5 kg týdně, takže normálně živený člověk mohl nahrazovat ztráty ze svých tělesných zásob nejvýš po dobu tří měsíců.

Terezínská fakta
  • Nacisté za války zavraždili na 77.000 Čechů židovského původu ...
  • V létě 1942 umíralo kolem sta vězňů denně ...
  • V počátcích bylo v terezíně popraveno 16 vězňů ...
  • Mezi vězni bylo 12.000 dětí ...
  • Terezínským ghettem prošlo na 140.000 vězňů ...
  • 26.10.1942 odjel první transport do Osvětimi, kde byli vězni vražděni v plynových komorách včetně všech matek s dětmi ...

 

Musulmane holocaust

Musulmané, lidé určení k fyzické likvidaci pro pracovní neschopnost –
také taková lidská torza byla objevena po osvobození různých lágrů.

 

Přežít tohle peklo stůj co stůj

(Úryvek z knížky Rudolfa Roubíčka, kterou při příležitosti 70. výročí prvního transportu vydalo Publicum commodum, Praha 2011)

„Když jsem přišel na řadu, vzal mě vězeň za levou ruku a začal mi na boční stranu levého předloktí rychlými vpichy tetovat mé pořadové číslo. Bylo to 94133, což znamenalo, že jsem devadesáti čtyřtisícím sto třiatřicátým živým vězněm, přijatým do tohoto koncentračního tábora. Hned poté jsem musel dalšímu vězni (písaři) nahlásit své jméno a národnost. Když číslování skončilo, byli jsme po skupinách odvedeni do větší budovy. Nebylo v ní nicjiného než taková zvláštní stavba z betonu. Dlouhá (míry budou přibližné) asi 6,5 m, vysoká 2,6 m a hluboká 2 m. Zadní stěna tohoto monstra byla vcelku. V přední stěně tohoto monstra bylo 9 otvorů ve třech řadách nad sebou o rozměrech 2 m délky 70 cm výšky a 180 cm hloubky. Stěny mezi jednotlivými kójemi 10 cm. Spodní kóje byly od země 20 cm. Aby bylo možno dostat se do dalších pater, byl k dispozici jeden obyčejný zahradní žebřík. První noc jsme museli vylézt ze zadní strany až na horní desku tohoto monstra. Tam byla položena prkna. Na těch jsme leželi namačkáni na boku, abychom se tam vešli. Pro naši tělesnou potřebu byl na zemi jeden plechový zednický kalfas. Vzhledem k tomu, že již od mládí jsem měl problém s častým močením, přišla i tuto noc na mne potřeba. Musel jsem dolů. Když jsem se vrátil, žádná skulinka tam nebyla. Lehl jsem si na ty dva spoluvězně, mezi nimiž jsem předtím ležel. Spali po prožitém dni tvrdě a já hned usnul. Teprve druhý den ráno jsme dostali napít. Bylo to asi 2 deci černé kávy, údajně vařené z rozemletých sušených žaludů. Pak došlo na další přijímací postupy. Nejdříve jsme byli ostříháni dohola. Stáli jsme v tom mrazivém dni až do doby, než tento úkon byl dokončen. Poté jsme se museli svléci donaha a byli vehnáni do takzvané „ruské sauny", kde byla venkovská kamna s železnými pláty, na nichž byla navršena kupa oválných kamenů. Zde jsme se museli namačkat na schody vyrobené z dřevěných latí. Obsluha v sauně neustále přikládala do kamen a co chvíli nalévala na rozpálené kameny studenou vodu. V okamžiku se vytvořila vařící pára, takže jsme se během několika minut řádně zapotili. Když jsme byli všichni dostatečně rozehřátí, vyhnali nás na betonovou podlahu vedlejší místnosti a pustili na nás ze sprch ledovou vodu. Když chtěl někdo z této místnosti utéci, byl SS-many zahnán zpět pomocí ran jakýchsi ohebných pendreků. Po náležitém zchlazení jsme byli konečně vpuštěni do další místnosti opět s betonovou podlahou, kde na zemi ležely čtyři hromady oblečení. Letní dlouhé spodky, běžné letní košile, kalhoty a saka. Ty byly ušity ze speciálně utkané vězeňské pruhované látky. Barvy světle šedé a středně modré. Pruhy asi v šíři 3 cm. Podle jejich vzhledu bylo zřejmé, že se jedná o dříve použité svršky zemřelých vězňů. Oblékali jsme se celí mokří a také se obuli do vlastních bot, které spolu s opasky (pokud je kdo měl) byly v tom okamžiku jedinou připomínkou našeho dřívějšího života. Pak jsme byli vyhnáni na tzv. Appellplatz (apelák). Bylo to volné prostranství, určené k nástupům ráno a večer, při kterých nastávalo sčítání vězňů. V případě našeho příjmu do lágru, kde jsme se po provedené koupeli a oblečení museli rozestoupit do několika řad, jeden od druhého asi 2 m, byl apelák místem, kde nás nechali nějaký čas stát."

Prezit to peklo Roubicek