Najdete nás na Facebooku

Podporují nás:

Knížka, která otřásla komunistickým světem

Novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Denisoviče poprvé vyšla v sovětském časopise Novy Mir. Jenomže vydání bylo cenzory zakázáno a celý náklad časopisu šel do stoupy. Teprve po osobním zásahu Nikity Sergejeviče Chruščeva, kterému po odhalení tzv. kultu osobnosti kritika stalinových praktik vyhovovala, mohla novela vyjít v knižním vydání. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962. Kniha brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 ale vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.

Příběh jednoho vězně
Novela je popisem jednoho obyčejného dne v gulagu na Sibiři v 50. letech 20. století i vyprávěním životního příběhu vězně Ivana Děnisoviče Šuchova. Popisuje životní podmínky v táboře, zimu, nedostatečné jídlo, vztahy s dozorci i spolubydlícími, opakované trestání z malicherných příčin a těžkou fyzickou práci vězňů. Dnes již legendární, a poněkud nespravedlivě pozapomenutou, novelu autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950 - 51 a její původní název zněl Šč-854 Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za II. světové války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník.

Gulag bylo v té době v Československu neznámé slovo

V ruštině znamenalo slovo Gulag zkratku Glavnoje upravlenije lagerej (česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů). Jednalo se o jedno z oddělení tajné policie Sovětského svazu řídící a spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy hrůzovlády. Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce. Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.

Gulagy prošlo téměř celé Československo

Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů, tedy téměř tolik jako mělo tehdy celé Československo obyvatel. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě. Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál).

Nejprve rehabilitace...
Alexandr Solženicyn prožil dětství a mládí v Rostově na Donu. Absolvoval Fyzikálně-matematickou fakultu Rostovské univerzity. Dálkově studoval Institut dějin filozofie a literatury v Moskvě. Po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády, stal se velitelem dělostřelecké baterie a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953 a v letech 1953 - 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel matematiky a fyziky.

...pak vyloučení
Postoje Solženicyna vůči spisovatelské organizaci, jeho mravní neústupnost, vedly v roce 1969 k jeho vyloučení z řad organizace. Romány Rakovina a V kruhu prvním vyšly v samizdatu a byly otištěny na Západě, kde měly velký úspěch.
Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, nicméně on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země.
Politická kampaň proti Solženicynovi sílila a vyústila v únoru 1974. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví GULAG, byl zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu.

Návštěva prezidenta
Do Ruska se vrátil v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd

Po návratu do Ruska poměrně rychle upadl Alexandr Solženicyn v zapomnění. To občas přerušila mediální zpráva o nějakém jeho kontroverzním výroku. Sám spisovatel o velkou publicitu nestál. Jeho životní téma již příliš Rusy nezajímalo.
V roce 2007 ho navštívil ruský prezident Vladimír Putin, s nímž našel Solženicyn v mnoha směrech společnou řeč.

Ivan Bednář

Solzenicyn po navratu do SSSR

Po dvacetiletém exilu se v roce 1994 Alexandr Solženicyn vrátil do vlasti. To již Sovětský svaz neexistoval.

Novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Denisoviče poprvé vyšla v sovětském časopise Novy Mir. Jenomže vydání bylo cenzory zakázáno a celý náklad časopisu šel do stoupy. Teprve po osobním zásahu Nikity Sergejeviče Chruščeva, kterému po odhalení tzv. kultu osobnosti  kritika stalinových praktik vyhovovala, mohla novela vyjít v knižním vydání. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962. Kniha brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 ale vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.

 

Příběh jednoho vězně

Novela je popisem jednoho obyčejného dne v gulagu na Sibiři v 50. letech 20. století i vyprávěním životního příběhu vězně Ivana Děnisoviče Šuchova. Popisuje životní podmínky v táboře, zimu, nedostatečné jídlo, vztahy s dozorci i spolubydlícími, opakované trestání z malicherných příčin a těžkou fyzickou práci vězňů.  Dnes již legendární, a poněkud nespravedlivě pozapomenutou, novelu autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950 - 51 a její původní název zněl Šč-854 Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za II. světové války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník.

Gulag bylo v té době v Československu neznámé slovo

V ruštině znamenalo slovo Gulag zkratku Glavnoje upravlenije lagerej (česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů). Jednalo se o  jedno z oddělení tajné policie Sovětského svazu řídící a spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy hrůzovlády. Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce. Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.

Gulagy prošlo téměř celé Československo

Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů, tedy téměř tolik jako mělo tehdy celé Československo obyvatel. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě. Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál).

Nejprve rehabilitace…

Alexandr Solženicyn prožil dětství a mládí v Rostově na Donu. Absolvoval Fyzikálně-matematickou fakultu Rostovské univerzity. Dálkově studoval Institut dějin filozofie a literatury v Moskvě. Po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády, stal se velitelem dělostřelecké baterie a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953 a v letech 1953 - 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel matematiky a fyziky.

…pak vyloučení

 

Postoje Solženicyna vůči spisovatelské organizaci, jeho mravní neústupnost, vedly v roce 1969 k jeho vyloučení z řad organizace. Romány Rakovina a V kruhu prvním vyšly v samizdatu a byly otištěny na Západě, kde měly velký úspěch.
Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, nicméně on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země.

Politická kampaň proti Solženicynovi sílila a vyústila v únoru 1974. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví GULAG, byl zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu.

 

 

Návštěva prezidenra

 

Do Ruska se vrátil v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd

Po návratu do Ruska poměrně rychle upadl Alexandr Solženicyn v zapomnění. To občas přerušila mediální zpráva o nějakém jeho kontroverzním výroku. Sám spisovatel o velkou publicitu nestál. Jeho životní téma již příliš Rusy nezajímalo.

V roce 2007 ho navštívil ruský prezident Vladimír Putin, s nímž našel Solženicyn v mnoha směrech společnou řeč.

 

Ivan Bednář

 

 

FOTO – Alexandr Solženicyn po návratu….

 

 

Popisek pod foto: Po dvacetiletém exilu se v roce 1994 Alexandr Solženicyn vrátil do vlasti. To již Sovětský svaz neexistoval.