Najdete nás na Facebooku

Podporují nás:

Akce občanského sdružení

„Normalizace“ ÚSTR pokračuje

Mnozí lidé varovali, že ČSSD, v tichém spojenectví s KSČM, vyvolala nedávnou krizi v Ústavu pro studium totalitních režimů proto, že chce tento Ústav ovládnout a nasadit tak naší nedávné historii náhubek. Především by měl být omezen výzkum padesátých let, ve kterých se aktivně angažovali jak členové dnešní KSČM, tak i členové ČSSD, či někteří pozdější disidenti. Zapomenuto by mělo být působení jak Jaroslava Šabaty (řídil čistky na vysokých školách v Brně), tak otce Miroslava Grebeníčka (mučil politické vězně v Uherském Hradišti). Nepřístupné by měly zůstat dokumenty, dokládající spolupráci některých pozdějších disidentů (např. Jiřího Dienstbiera staršího) či současného předsedy KSČM Vojtěcha Filipa s komunistickou Státní tajnou bezpečností, apod.

Smutnou roli v této vyvolané krizi, která vyvrcholila odvoláním ředitele Ústavu Daniela Hermana a dalších vedoucích pracovníků a protestním odstoupením renomovaných členů Rady Ústavu, sehrála i někdejší disidentka Petruška Šustrová, která se postavila na stranu levicově orientovaných členů Rady (M. Uhl, L. Jelínek) a s paralyzací činnosti Ústavu de facto souhlasila.

Nová ředitelka ÚSTR Pavla Foglová 15. května 2013 představila nové členy Rady Ústavu, který má podle zákona zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938 - 1945 a 1948 - 1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu. Rada Ústavu kromě jiného projednává obsazení místa ředitele Ústavu, ředitele Archivu bezpečnostních složek, projednává a schvaluje výroční zprávu o činnosti Ústavu apod.

Noví členové však vzbuzují důvodné podezření, že nebudou, vzhledem ke své minulosti, moci základní zadání činnosti Rady naplnit. Situace v ÚSTR tak připomíná rok 1970, kdy po násilně potlačené „kontrarevoluci v letech 1968 a 1969", bylo úkolem nového komunistického vedení situaci ve společnosti uklidnit a normalizovat a dosadit do vedení státu „osvědčené soudruhy"..

Do Rady bylo jmenováno pět někdejších členů KSČ: Petr Pithart, Vilém Prečan, Jan Rataj, Zdeněk Beneš a Karel Vodička. V případě Jana Rataje se podle historičky Heleny Krejčové dokonce jedná o normalizačního učitele marxismu – leninismu z 80. Let minulého století. "V letech 1981 - 1990 působil v Ústavu marxismu-leninismu UK v Praze, kde učil adepty humanitních věd dějinám KSČ a mezinárodního dělnického hnutí," píše Krejčová. Podle Krejčové se ve své kandidátské práci Jan Rataj nejprve vypořádal s „revizionismem" české historické produkce 60. let, protože v ní „rezidovala hlediska buržoazně demokratická a glorifikace tzv. Hradu". Rataj také ve své práci zhodnotil politiku Československé strany lidové jako „falešnou protimarxistickou alternativu, manipulující se společenským vědomím a politickými postoji nezralé části dělnické třídy a ostatních širokých vrstev pracujících, stavějící je v rozporu s jejich objektivními potřebami do buržoazní fronty a vzdalující je společnému boji s revoluční dělnickou třídou," napsala Krejčová.

Nelze se ubránit absurdní představě, že by po porážce Německa v roce 1945, zasedali v denacifikační radě, která měla Německo zbavit nacistické minulosti, bývalí nacisté, i když v sovětské zóně k tomu samozřejmě docházelo.

V rámci české normalizace se Gustáv Husák v roce 1969 stal generálním tajemníkem KSČ, a později v roce 1975 i prezidentem. Dubček postupně z politiky zmizel - nejprve na post předsedy Federálního shromáždění, pak na velvyslanectví v Turecku. Přestože komunisté veřejnosti ještě po jeho odvolání z čela KSČ tvrdili, že ho čekají "další důležité úkoly", o rok později ho vyloučili ze strany.

V novinách, televizi i rozhlase se měnili ředitelé a šéfredaktoři. Zároveň cenzurní Český úřad pro tisk a informace (ČUTI) zastavil vydávání časopisů Listy, Reportér, MY 69, Plamen. O něco později byly zastaveny Svět práce, Tvář, Host do domu, ostravský Červený květ, brněnský Index. Aby byla normalizace úplně jistá a každý věděl, jak má na rok 1968 nazírat, přijali v prosinci 1970 komunisté "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti". Éra zvaná jako normalizace trvala až do listopadu 1989.

Chtějí komunisté, za pomoci ČSSD, normalizovat Ústav pro studium totalitních režimů, aby nehrozilo, že se lidé dozvědí o minulosti jejich kandidátů, které chystají do voleb v příštím roce? Nastává doba zralá pro nové „Poučení z krizového vývoje?" Mnohé tomu nasvědčuje.

Ivan Bednář


Líbil se vám článek? Zvyšte mu popularitu u čtenářů iDNES Karmu článku zvýšíte kliknutím na tento odkaz
Blog Ivana Bednáře na portále iDNES najdete zde http://ivanbednar.blog.idnes.cz


Extrémně levicové kořeny hlavních protagonistů normalizace ÚSTR připomněl ve svém článku na www.parlamentnilisty.cz Petr Žantovský:

Zkušený novinář vytáhl na světlo temnou minulost Šustrové a Pitharta

Sustrova foto ze zasedani Rady USTR

Rada ÚSTR se vyjádřila k aktuální situaci v ústavu. Místností se nesla nesouhlasná vyjádření spolu se smíchem
(Foto: Hans Štembera)

Rady ÚSTRu obsadili lidé, kteří by v nich být neměli

Říkám to proto, že paní Šustrová byla členkou Hnutí revoluční mládeže. Toto hnutí se vyznačovalo různými maoistickými tezemi, vedl ho Petr Uhl, byl tam přítomen také pan Bašta a spousta dalších lidí, které jsme potom viděli ve veřejném životě. Byla to extrémně levicová organizace a tito lidé byli postihováni pro svou levicovou úchylku počátkem sedmdesátých let, nikoli nějakou antikomunistickou. To je věc, na kterou se zapomíná. A když teď takoví lidé velí instituci, která o sobě říká, že chce být objektivní studijní institucí, tak se divím," poznamenává Petr Žantovský.

K Petru Pithartovi uvádí, že vstoupil do Komunistické strany Československa v roce 1960 a vystoupil z ní v roce 1968. „Vstoupil tam v době, kdy už byli komunistickým režimem popraveni lidé minimálně v řádu stovek a Petr Pithart jako syn komunistického funkcionáře o tom mohl, ale spíše musel vědět. To, že v devatenácti letech vstoupí do organizace, která vůči svému národu páchá genocidu, o něm něco vypovídá. To, že z ní vystoupí v okamžiku, kdy jeho skupina prohrává svůj boj, z něj nedělá hrdinu, ale dělá z něj poraženého," tvrdí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Prečan disidentem Historického ústavu určitě nebyl

A Vilém Prečan se stal v roce 1957 pracovníkem Historického ústavu ČSAV, což byl kádrově velmi čistý ústav, právě proto, že se měl zabývat výkladem novodobých dějin Československa. „Koneckonců je to vidět na jeho publikacích Cesta ke květnu nebo Slovenské národné povstanie a svědčí o tom, že pan Prečan určitě nebyl žádným disidentem uvnitř Historického ústavu. I když jsem prošel všechny možné zdroje, tak jsem se nikde nedočetl o tom, jestli pan Prečan byl, nebo nebyl v KSČ. Možná byl, možná nebyl. Já si myslím, že jako pracovník Historického ústavu ČSAV být musel, ale nemám k tomu žádný doklad," přiznává mediální odborník.

„Ve stejném roce, kdy šel Slovenské národné povstanie studovat a bádat do Historického ústavu ČSAV pan Prečan, zemřel na následky týrání v Jáchymově hrdina a letec RAF Josef Bryks, kterému dal před pár lety státní vyznamenání in memoriam Václav Klaus. V roce 1957 byl také zatčen a na dvanáct let uvězněn Jan Dokulil jenom proto, že byl švagrem vězněného katolického básníka Jana Zahradníčka. A téhož roku byl popraven i jistý Václav Kvičera za velezradu. Tak já teď nevím, jestli je správné, aby tito lidé byli členy vědecké rady ústavu, který má právě toto období historicky objektivně studovat," podotýká Petr Žantovský.