Najdete nás na Facebooku

Podporují nás:

Akce občanského sdružení

Přežít tohle peklo stůj co stůj

Občanské sdružení Publicum Commodum vydalo při příležitosti 70. výročí prvního transportu židovských obyvatel do Terezína knihu Rudolfa Roubíčka "Přežít tohle peklo stůj co stůj". Kniha obsahuje drsné osobní svědectví Rudolfa Roubíčka, který přežil věznění v Terezínském ghettu a koncentračních táborech Osvětim-Birkenau, Dachau, Kaufering a Landsberg, přežil dva pochody smrti a dočkal se osvobození americkou armádou 1.5.1945.


Koncentrační tábor Osvětim-Auschwitz

16. října 1941 byl z Prahy vypraven první transport do ghetta v Lodži a jen o několik týdnů později, 24. listopadu 1941, následovalo pracovní komando složené z mladých mužů, kteří měli připravit Terezín pro „ghettoizaci" většiny Židů z českých zemí.

„Nástup do transportu se rovnal definitivnímu vytržení ze společnosti, z alespoň zbytku normálního života, a pro většinu z deportovaných z něj nebylo návratu. Cesta vedla zpravidla přes shromaždiště do transportu, ghetta a tábory do míst, v nichž probíhalo systematické vyhlazování Židů. Z více než 80 tisíc Židů z Čech a Moravy, kteří dostali příkaz k transportu, se osvobození dožilo necelých 11 tisíc. Ani pro přeživší nebyl návrat jednoduchý: často si z koncentračních táborů přinesli fyzické i duševní zdravotní následky, museli se vypořádat se ztrátou rodiny a s nezájmem zbytku společnosti." říká Michal Frankl, vedoucí Oddělení pro dějiny šoa Židovského muzea v Praze.

„Věříme, že připomínka tragických událostí před 70 lety přispěje k zamyšlení nad tím, jak si současná česká společnost připomíná šoa a jak se vypořádává s nebezpečími rasismu a antisemitismu. Toto „kulaté" výročí je také pravděpodobně poslední, při němž ještě může mnoho z pamětníků osobně vystupovat na veřejnosti. I z tohoto důvodu připomínkové aktivity dávají, nakolik je to možné, slovo očitým svědkům."

 

 

Slovo editora

Kniha Rudolfa Roubíčka „Přežít tohle peklo stůj co stůj", je drsným svědectvím o utrpení člověka v totalitním systému. V důsledku vládnoucí ideologie se obyčejný člověk ocitá v soukolí, které má jen jediný cíl - likvidaci lidské bytosti. V této situaci se kdysi ocitl i šestnáctiletý Rudolf Roubíček, který si následně prožil tři roky „v pekle".

V něčem se jeho svědectví podobá prvotině Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, částečně autobiografické novele, kterou Solženicyn začal promýšlet ve zvláštním táboře v zimě 1950 - 1951 a která vyšla poprvé v roce 1962 v časopise „Novyj mir". Tato „antropologická etuda" ze života vězně jednoho ze sovětských táborů se stala počátkem ruské literatury duchovního odporu.

Roubíčkovy paměti pochopitelně nedosahují formální a literární úrovně Solženicynovy knihy, Alexandr Solženicyn, který se poté stal jakýmsi svědomím Ruska, byl konec konců laureátem Nobelovy ceny za literaturu (1970), v mnohém ale zaujmou podobně. Stejně jako Ivan Děnisovič bojuje Rudolf Roubíček každý den v koncentračním táboře o holé přežití. Nestěžuje si, neproklíná svůj osud, jenom se skromně snaží přežít útrapy nacistické zvůle.

Roubíček se věnuje krutým podmínkám života v nacistickém lágru ze všech stran - zabývá se vztahy se spoluvězni, zabývá se krutými pracovními podmínkami, vztahem k nacistickým dozorcům i docela obyčejnými problémy, jako je vězeňská strava či oblečení. Nevyhýbá se ani některým ožehavým problémům ze sexuální sféry.

Jeho vzpomínky jsou svědectvím, které zaujme svou syrovostí. Jsou také dobrým připomenutím minulých dob, zejména dnešní mladé generaci, které doba nacistického teroru, stejně tak jako následně komunistického, připadá jako diluviální minulost.

Byl jsem proto velice rád, když se na mě občanské sdružení Publicum commodum obrátilo se žádostí, abych tuto knížku pamětí přivedl „na svět". Doufám, že se mi podařilo připravit vám stejně naléhavý čtenářský zážitek, jaký jsem měl já po prvním přečtení rukopisu.

Ivan Bednář

 

Úryvek z knihy Rudolfa Roubíčka, © Publicum cmmodum o.s., Praha 2011

„Když jsem přišel na řadu, vzal mě vězeň za levou ruku a začal mi na boční stranu levého předloktí rychlými vpichy tetovat mé pořadové číslo. Bylo to 94133, což znamenalo, že jsem devadesáti čtyřtisícím sto třiatřicátým živým vězněm, přijatým do tohoto koncentračního tábora. Hned poté jsem musel dalšímu vězni (písaři) nahlásit své jméno a národnost. Když číslování skončilo, byli jsme po skupinách odvedeni do větší budovy. Nebylo v ní nicjiného než taková zvláštní stavba z betonu. Dlouhá (míry budou přibližné) asi 6,5 m, vysoká 2,6 m a hluboká 2 m. Zadní stěna tohoto monstra byla vcelku. V přední stěně tohoto monstra bylo 9 otvorů ve třech řadách nad sebou o rozměrech 2 m délky 70 cm výšky a 180 cm hloubky. Stěny mezi jednotlivými kójemi 10 cm. Spodní kóje byly od země 20 cm. Aby bylo možno dostat se do dalších pater, byl k dispozici jeden obyčejný zahradní žebřík. První noc jsme museli vylézt ze zadní strany až na horní desku tohoto monstra. Tam byla položena prkna. Na těch jsme leželi namačkáni na boku, abychom se tam vešli. Pro naši tělesnou potřebu byl na zemi jeden plechový zednický kalfas. Vzhledem k tomu, že již od mládí jsem měl problém s častým močením, přišla i tuto noc na mne potřeba. Musel jsem dolů. Když jsem se vrátil, žádná skulinka tam nebyla. Lehl jsem si na ty dva spoluvězně, mezi nimiž jsem předtím ležel. Spali po prožitém dni tvrdě a já hned usnul. Teprve druhý den ráno jsme dostali napít. Bylo to asi 2 deci černé kávy, údajně vařené z rozemletých sušených žaludů. Pak došlo na další přijímací postupy. Nejdříve jsme byli ostříháni dohola. Stáli jsme v tom mrazivém dni až do doby, než tento úkon byl dokončen. Poté jsme se museli svléci donaha a byli vehnáni do takzvané „ruské sauny", kde byla venkovská kamna s železnými pláty, na nichž byla navršena kupa oválných kamenů. Zde jsme se museli namačkat na schody vyrobené z dřevěných latí. Obsluha v sauně neustále přikládala do kamen a co chvíli nalévala na rozpálené kameny studenou vodu. V okamžiku se vytvořila vařící pára, takže jsme se během několika minut řádně zapotili. Když jsme byli všichni dostatečně rozehřátí, vyhnali nás na betonovou podlahu vedlejší místnosti a pustili na nás ze sprch ledovou vodu. Když chtěl někdo z této místnosti utéci, byl SS-many zahnán zpět pomocí ran jakýchsi ohebných pendreků. Po náležitém zchlazení jsme byli konečně vpuštěni do další místnosti opět s betonovou podlahou, kde na zemi ležely čtyři hromady oblečení. Letní dlouhé spodky, běžné letní košile, kalhoty a saka. Ty byly ušity ze speciálně utkané vězeňské pruhované látky. Barvy světle šedé a středně modré. Pruhy asi v šíři 3 cm. Podle jejich vzhledu bylo zřejmé, že se jedná o dříve použité svršky zemřelých vězňů. Oblékali jsme se celí mokří a také se obuli do vlastních bot, které spolu s opasky (pokud je kdo měl) byly v tom okamžiku jedinou připomínkou našeho dřívějšího života. Pak jsme byli vyhnáni na tzv. Appellplatz (apelák). Bylo to volné prostranství, určené k nástupům ráno a večer, při kterých nastávalo sčítání vězňů. V případě našeho příjmu do lágru, kde jsme se po provedené koupeli a oblečení museli rozestoupit do několika řad, jeden od druhého asi 2 m, byl apelák místem, kde nás nechali nějaký čas stát."

Prezit to peklo Roubicek